Atletický klub Olomouc si první prosincový pátek vyhradil na ocenění svých nejlepších závodníků. Letošním nejúspěšnějším závodníkem v kategorii mužů byl vyhlášen Ladislav Prášil (*1990).

Talentovaný koulař letos zvítězil na republikovém mistrovství do 22 let a mezi dospělými skončil třetí. Další úspěchy však už v dresu AK Olomouc hned tak nepřidá, svou další atletickou budoucnost totiž spojil s pražskou Duklou.

Máte za sebou úspěšnou sezonu, kterého výsledku si ceníte nejvíc?

Asi to bude mistrovství republiky do 22 let, které jsem vyhrál. V mužích jsem neměl formu a hodil jsem málo, což mě docela mrzí, myslím, že jsem mohl být i druhý.

V posledních letech vás omezovaly zdravotní problémy s kolenem. Už jsou pryč?

Před dvěma měsíci jsem byl na operaci, kde mi dělali plastiku šlachy. Věřím, že teď už to snad bude dobré.

Při předávání ceny zaznělo, že opouštíte AK Olomouc. Je to pravda?

Už měsíc jsem v pražské Dukle, stal jsem se jejím zaměstnancem. Zatím je to na rok a rád bych tam zůstal déle, ale to se uvidí.

S jakými ambicemi do Dukly přicházíte?

Chtěl bych si hlavně zlepšit osobní rekord, cítím mezery skoro ve všem, v síle, rychlosti. Příští rok bude v Ostravě mistrovství Evropy do 22 let, tam bych se rád podíval do finále.

Kdo vás teď trénuje?

Jsem u Petra Stehlíka, bývalého druhého nejlepšího koulaře v republice. Zatím jsem tam měsíc, ale spolupráce je dobrá. Také podmínky jsou výborně, například regenerace. Olomouci nic takového není, tam je vše od whirlpoolky přes saunu a páru až po fyzioterapeuty.

Na regeneraci se vám zvykalo lehce? Občas se tu říkalo, že při závodech chodíte za hranici bolesti i za cenu zdraví…

Nemyslím, že bych nějak šel za práh bolesti. Spíš jsem to měl v podvědomí, jednou jsem hodil a začalo mě bolet koleno. A když to nešlo, přestalo mě to bavit.

Když se ohlédnete za sebe, s čím odcházíte z Olomouce?

Bylo to tu dobré, ale když chcete vrcholově sportovat, tak tady to nejde. Trochu mě mrzí, že se nepodařilo letos vybojovat extraligu, ale teď už mě čeká závodění za Duklu.

Jak budete vzpomínat na spolupráci s trenérem Viktorem Znojilem?

Určitě dobře, vždyť mě vychovával od čtrnácti let a při práci s mládeží je asi nejlepší v republice. Přijdou malí fotbalisti a za rok hodí kilovým diskem 59 metrů, takže asi tak. Nikdo takový se tu už nenajde.

Plánujete zůstat v kontaktu s bývalými kolegy?

Jednou za čtrnácti dní přijedu do školy, takže se určitě zastavím na stadionu a popovídám si s klukama. A snad mě příští rok taky pozvou na vyhlášení atleta roku. (smích)

Foto: Stanislav Heloňa