Jsou věci, které nevymyslíte. Ráno jsem si v šest poprvé trhl nohou a vyrazil na cestu. Neujel jsem ani půl kilometrů a motající pán mě začal podezřívat, že jsem ho připravil o bundu. Během chvíle však muž jazykem připomínajícím Finštinu uznal, že oblečení nemůže být jeho, protože by mu bylo pouze tak na půl těla. Vzájemně jsem se poslali do háje a jelo se dál.
Nuda však nepřišla ani potom. V poklidu si to šinu Litovelským pomoravím a najedou proti mě jedou dva koloběžkáři. Napřed jsem myslel, že mě šálí zrak, ale byli víc než skuteční. Byli neskuteční. Mirek z Honzou vyrazili už ve dvě v noci. Vydali se na pouť dlouhou 260 kilometrů. No prostě borci jak sviňa.
Selfí musel být!
S úsměvem na tváři jsem pokračoval dál a v Mohelnici přišlo další překvapení v podobě setkání s dlouholetým kamarádem Tomášem. Ujeli jsme pár kilometrů společně, ale víc mu čas nedovolil. Škoda, příští rok ale chce jet na koloběžce stejnou trasu, takže kámo, beru tě za slovo…
Letos ještě kolo, příští rok prý kolobka.
Potom už to taková sranda zase nebyla. Padesát kilometrů sice bylo v pohodě, jenže na padesátém prvním začalo pršet a přeháňky už mě pronásledovaly celý den. Na druhou stranu poncho prokázalo nedocenitelné služby, přesto byla voda s větrem dost otravná. V jednu chvíli byla taková zima, že jsem na sebe naházel všechno oblečení, které táhnu. Dvoje ponožky aspoň trochu zahřály prokřehlé nohy. Už jsem dokonce přemýšlel, že se omotám toaletním papírem. Naštěstí se počasí před Litomyšlí trochu umoudřilo. Nevím, co by na mumii na koloběžce říkali Východočeši.
Navíc na náměstí byl jarmark a hrála dechovka. No a ta, jak je známo, dokáže rozpálit dokonale. Po pozdním obědě jsem vyrazil dál. Cíl byl nejasný, prostě dokud se bude chtít, tak pošlapu.
Morál se uvolnil před Chocní, když pařilo slunce a do toho pršelo. Duha byla sice nádherná, voda v botách mě už tolik nerozněžnila. Tudíž dnes konec v Chocni.
Horší zpráva však přišla z místa o několik desítek kilometrů za mnou. Spolubojovník Martin mě měl během dnes dojet. Jenže se mu ozvalo zranění z války a musel vzít za vděk alternativní formou dopravy. Na kole to prostě nešlo. Uvidíme ráno, jestli vyrazíme a v jakém počtu.
Necelých deset hodin ťapání. Ujeto 120 kilometrů.
PS.: Velké poděkování patří pánovi z občerstvení. Nechal se ukecat a prodal mě žlutou vodu s tatrankou, i když ještě měli oficiálně zavřeno.
Okomentuj jako první článek "Duha je z koloběžky nejkrásnější"