Loni jsem se rozhodně nenudil a zažil toho na jeden rok až dost. Někdy to dokonce odneslo moje tělo. Jako redaktor zpravodajství v rozhlase jsem měl často plnou hubu práce a jednou mě dokonce nechal zaměstnavatel šlapat dnem i nocí. Musím přiznat, že to je doba, na kterou budu dlouho rád vzpomínat.

Ono nasazování vlastního těla bylo na přelomu července a srpna. O Handy Cyklo maratonu jsem se dozvěděl zhruba měsíc před startem. Letos se jednalo o druhy ročník štafetového závodu na kolech, kdy se jelo napříč Českou a Slovenskou republikou. Český rozhlas dával dohromady družstvo a chyběl poslední kus, no a tak zavolali mně. Do té doby jsem o tomto putování nikdy neslyšel. Úkolem závodníků bylo dostat se štafetově přes 24 povinných míst na trati z Prahy do Košic a zpět. Unikátní akce pro smíšené týmy zdravých a handicapovaných cyklistů byla dlouhá 2222 kilometrů s časovým limitem 111 hodin. Průjezdními body byly rehabilitační ústavy, spinální jednotky, speciální centra a podobně.

Dostal jsem doma propustku, a tak začala příprava. Zabrala týden. Jelikož Haná je plochá jako břicho kulturisty, tak jsem našlapal něco na Jívové, protože na soustředění v Alpách už nezbyl čas.

My rozhlasáci jsme dali dohromady pestrou osmičlennou sestavu z různých koutů země. V každém týmu byl vždy nejméně jeden handicapovaný sportovec, u nás to byl Jakub Molin. Jeli jsme pro Jaroslava Pilaře, kterého srazilo několik měsíců před tím auto, když jel na kole a po nehodě zůstal na invalidním vozíku. Více o Jaroslavovi zde na videu.

Sice nešlo o závod v pravém smyslu slova, bylo však úžasné, jak do toho všichni vlétli po hlavě. Každý mančaft určitě zažil různé rozbroje. Býval problém dost často najít cestu – nevím jak ostatní týmy, ale my jsme v tom byli poměrně dobří.

Všichni se přesto snažili udělat maximum, občas se sice něco posralo, ale právě na tyhle zádrhely se v konečném důsledku nejvíc vzpomíná. V životě bych nevěřil, že dokážu ujet 340 kilometrů za tři dny. Celkově jsem na téhle vyjížďce nastoupal necelých 3500 metrů. Nejvíc mně dal zabrat kopec hned za Košicemi. Dole jsem nabral tempo, a když mě z doprovodného auta chválili, že šlapu jako bejk, nechtěl jsem být za dámu a dojel to až nahoru. Nějak jsem si nezjistil, že stoupání bude celkově měřit 14 kilometrů. Navíc po té potvoře následoval další krpál, naštěstí už jen pětikilometrový. Příště jsem si to už hlídal. Před nástupem na šichtu jsem si zjistil, jestli mě čeká nějaký zalamovák, no a pak do něj vždy vjel s rozvahou anglického džentlmena. Pořád jsem měl na paměti, že za poslední čtyři roky jsem ujel na kole dohromady něco přes 500 kilometrů. Nebyl čas na hrdinství.

Nicméně jelikož jsem se poměrně osvědčil i v Tatrách a endorfiny mně úplně vypláchly mozek, tak jsem dostal důvěru na Dlouhých Stráních. Bylo to nejdelších dvacet kilometrů na kole v mém životě. Na druhou stranu to za to stálo. Nahoře už čekal Kuba Molin a společně jsme to pak sjížděli. Nebojím se to z kopce pustit, každopádně jsem měl problém Kubovi odjet, abych mu mohl udělat fotku. Štrádoval si to vesele osmdesátkou, handbike poskakoval na cestě a nebýt zatáček, tak bych mu rozhodně neujel. První focení jsem nezvládl. Než byl foťák v pohotovosti, tak pode mnou v zatáčce zmizela vlaječka z handbiku. Na podruhé už to ale klaplo.

Pane redaktore, máte živák

Náš mančaft jsem měli rozdělený na poloviny. Jedna šlapala a druhá spala někde na trase po parkovištích, motelech nebo kontrolních stanovištích. Všichni jsme podobnou show absolvovali poprvé a tak jsme získávali postupně zkušenosti, co je špatný a co je ještě horší. Nevím jak ostatní týmy, ale my jsme v tom byli poměrně dobří.

Mně osobně se občas podařilo takřka zazdít na přesný čas domluvený živák, alias živý vstup do rádia. V prvním případě to bylo po sjezdu z Dlouhých Strání. Dmul jsem se pýchou, že se povedla aspoň jedna fotka pro Kubu natolik, že jsem slyšel zvonění mobilního telefonu až po pěkně dlouhé chvíli.

Podruhé jsem lehce ignoroval moderatorku v Pardubickém kraji. Po delší době jsem jel na rovině, s větrem o závod, jenže jsem neslyšel mobilní telefon, který vyhrával v kapse dresu na zádech. Až poklesky řidičů mě zachránily od průseru. Čeští šoféři mají dvě nejoblíbenější činnosti. První je nadávat ostatním účastníkům silničního provozu do ženských a mužských pohlavních orgánů. Druhou největší radostí pro tuzemské motoristy je pak nebrat ohled na ostatní (nejčastěji se však obě činnosti prolínají). Z toho důvodu jsem se snažil maximálně sledovat dění na silnici. Bohužel ani to vás ale nemusí zachránit, což potvrzuje nehoda Jaroslava Pilaře.

Kolem mě projelo v krátkém sledu druhé auto, ve kterém držel šofér mobil u hlavy rozhazoval rukama, tak mně to docvaklo. Vyděšená moderátorka si nesmírně oddechla a poznamenala.: „Velmi ráda vás slyším.“

Naštěstí jsme měli do začátku vstupu ještě pětadvacet vteřin písničky, abychom si potvrdili, že se může ptát na cokoli. Ani si moc nevybavuji na co se nakonec ptala, endorfiny to však zvládly za mě. Dokonce jsem přestal během několikaminutového rozhovoru dýchat jako lokomotiva a následně zase sedl na kolo a makal dál.

Kapitolou samou pro sebe bylo počasí. Abychom si to pořádně vychutnali, tak každý ujel část v pořádném lijáku. V našich dvou doprovodných dodávkách to pak vypadlo jako po výbuchu. Snad s výjimkou předního okna se sušily všude ponožky, boty, dresy, trička a podobně. Celou trasu jsme nakonec dokázali zdolat něco pod 97 hodin, což jsem na začátku rozhodně nečekal. Navíc mně tohle putování inspirovalo k dalšímu výletu na kole napříč republikou. O tom ale třeba příště.

Tým ČRo tvořili:
Jezdci: Jakub Molin (jel na handbiku), Miroslav Hostaša (administrátor IT, ČRo Ostrava), Zdeněk Levý (ředitel regionálního studia ČRo Plzeň), Pavel Maršát (vedoucí programu ČRo Plzeň), Jan Pácha (webeditor ČRo Sever), Ivo Opletal (redaktor zpravodajství ČRo Olomouc), Drahomíra Bačkorová (vedoucí redakce zpravodajství ČRo Pardubice), Václav Mikšátko (vedoucí podpory programu ČRo Regina).
Kapitán týmu Českého rozhlasu Jiří Kánský, jinak analytik programu regionálních stanic. Velmi důležitou roli hráli také řidiči Zdeněk Bláha (dispečer), David Štichauer (specialista správy majetku) a manažer pro komunikaci Michal Plšek..