Jen tak do Monaka a zpět

Honza Pehe

Honza Pehe

„Pojedu do Monaka,“ oznámil mně jednoho červencového dne můj otec. Jelikož už jsme prožívali s maminkou jeho putování po Francii na veteránu Jawa 500OHC, tak mě něco podobného ani nepřekvapilo. Na dotaz kdy vyjíždí, jsem dostal následující instrukce. „No to já ještě nevím. A pojedu buď na pětistovce Jawě nebo Hondě. Každopádně máma bude také pryč, takže se musíš postarat o psa a zalévat zahradu. Vyjedu asi v pátek. Přívěs na motorku je nachystaný. Kdyby se něco pokazilo, tak pro nás dojedeš.“

Důvod cesty byl jasný. Před lety se vydala skupina nadšenců na Jawách do Francie. Teď tam část z nich byla opět a můj otec se společně s Honzou Pehe ze Soběslavi rozhodl, že se musí potkat.

Věci nabrali tempo o něco více zběsilé. Ve čtvrtek StOpl, rozuměj starší Opl, osedlal svůj stroj. Přednost dostala motorka japonské výroby. Česká klasika nakonec zůstala v garáži. Pokud by však mohla mluvit, tak by jistě dala jasně na vědomí, že jí to vůbec nevadí, protože jezdit po Alpách je něco úplně jiného než brázdit placatou Hanou.

S konví v jedné ruce a telefonem v druhé jsem se potom průběžně dozvídal, kde se právě dvojice dobrodruhů nachází. St. Moritz – Como – Turín – Monte Carlo. To byla jen některá místa, kudy právě projížděli.

Po srazu v Třeboni vyrazili dva muži na veteránech v pátek do Monaka. Cestu zvládli bez větších problémů a v neděli se již proháněli ulicemi města, které hostí tradiční velkou cenu formule jedna.

Cestovat se dá různě.

Cestovat se dá různě.

Pak nabraly věci nečekaný spád. „Byla domluva, že se potkáme u Monaka. Jenže měli poruchu a zůstali kdesi před Marseiles. Pro nás by to znamenalo dalších 400 kilometrůa to se nám s ohledem na počasí nechtělo. Je tady příšerné horko,“ znělo hlášení do telefonu.

Proto odříznutá dvojice přejela hranice s Itálií a zůstala ve městě Ventimiglia. Neocenitelnou se ukázala moderní technika, přes mobil se snažili domluvit se „zaseklou“ skupinou. Zůstalo jen u toho, protože tropické teploty donutily dvojici k pohybu. „Bylo strašné vedro. Proto jsme vymysleli plán B. Na dálnici je to nuda, tak jsme to vzali podle navigace nejkratší cestou. To znamená směr Švýcarsko. V horách v Provence jsme měli nejednou dojem, že jsme snad někde na Balkáně. Vypadalo to, že cesta se každou chvíli ztratí. Jeli jsme zkratkami, až jsem měl chvílemi strach,“ popisoval po návratu StOpl průjezd spoustou průsmyků. „Třeba dvě hodiny jsme nikoho nepotkali a najednou se z ničeho nic zjevil dálkový běžec. Bylo to docela odlehlé, za celé dopoledne jsme potkali dva motorkáře. Dál a hlavně ve Švajcu na Oberallpassu a potom na Stelviu už to bylo o něčem jiném,“ vyprávěl StOpl po projetí známých míst.

Jestliže během určité části svého putování nepotkali skoro ani nohu, kromě těch dvou co měl již zmíněný běžec, tak potom si to vynahradili. Dostali se totiž do míst, kterými se několik dní před nimi prohnal peloton Tour de France. A jelikož je cyklistika v zemi galského kohouta velmi populární, byly cesty plné lidí na silničkách, horácích nebo trekových kolech. „Obrovský rozdíl je v chování řidičů. Jsou ke kolařům uctiví, žádné předjíždění z deseti centimetrů. Je poznat, že jde o zemi, kde se jezdí Tour de France. Jeli jsme tam pár dní po skončení stého ročníku. Na cestách byly ještě nápisy. Obdivuji cyklisty, ale i ty chlapy, kteří řídí motorky při Tour. Nejsou tam svodidla a ty pohledy dolů. Jsou úžasné, ale chybu tam člověk nesmí udělat,“ řekl po návratu StOpl s tím, že se jim povedlo dokonale ujet horku, protože za Col de la Bonette (2802 metrů) strašně zmokli. Průtrž mračen přišla tak rychle, že si ani nestihli obléci nepromoky.

Col du Galibier

Col du Galibier

Nálada se jim podstatně zlepšila na Col du Galibier, vrcholu vysokém 2 642 metrů. „Tam teda bylo cyklistů a taky krásné počasí, to ale vystřídal po ujetí několika desítek kilometrů další velký liják,“ doplnil majitel Hodny Goldwingu GL 1000 vyrobené v roce 1976.

Stroj pracoval celou dobu téměř bez chyby. Jedinou nepříjemností byl prasklý hlavní stojan. „Nevydržel to, protože byla motorka přetížená,“ ukazoval po návratu StOpl.

Druhý z dvojice sedlal Yamahu XS 1100. Ta sjela z výrobního pásu v roce 1978. Ani Honza se problémům nevyhnul, když mu prasklo plynové lanko. „Na lanku jsme udělali očko, navlékli jej na šroubovák a ten jsme izolačkou namotali na plynovou rukojeť. Jel tak přes celé Rakousko, které jsme projeli v noci a dešti,“ smál se StOpl jasnému důkazu, že improvizovat je na cestách potřeba. Pro dvojici to nebylo vůbec nic nového. Celé putování se totiž odehrávalo právě v tomto duchu.

„Honza volal ve středu, jestli bych jel za chlapama, kteří jsou už týden na cestách. Během patnácti minut jsem se rozhodl. Ve čtvrtek jsem vyjel. Šlo o neplánovanou věc. Každý den jsme řešili vše podle nálady a chuti. Spávali jsme v kempech různě kvality a různých cen. Vše bylo v pohodě,“ doplnil StOpl s tím, že ujeli něco přes tři tisíce kilometrů. Za pár dní slušný výkon. Možná spěchali kvůli tomu, že jsem se staral o zahradu. Na svou obranu musím dodat, že až na malé ztráty nic zásadního neuschlo. Pes také vypadal spokojeně. První dva dny sice dostával kočičí granule, než jsem našel ty jeho. Rozhodně však nevypadal nějak podvyživeně.

Šikovné české ruce dokáží opravit všechno.

Šikovné české ruce dokáží opravit všechno.

Další fotky jsou ZDE.

Autor

Ivo Opletal
O sportu píšu devět let. Pracoval jsem postupně v několika tištěných médiích jako redaktor. Pak jsem se na více než tři roky přesunul za mikrofon do rozhlasu. Nejvíc mě baví sportovní nebo technické texty a občas mám na něco názor. Více na BLOGu.

Okomentuj jako první článek "Jen tak do Monaka a zpět"

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..