Petra Kamínková: Jsem olomoucký srdcař

Petra Kamínková

Nesnažte se spočítat mistrovské tituly olomoucké vytrvalkyně (*1973) Petry Kamínkové, mohlo by se stát, že do tolika nebudete umět. Nejlepší česká vytrvalkyně se však stále raději dívá před sebe, než aby se ohlížela. Nejen o její další motivaci v podobě Olympiády v Londýně, ale i o útrapách v lesích Svatého Kopečka a krásách běhaní pro radost jsme si s atletkou AK Olomouc povídali na prosincovém vyhlášení Atleta roku.

O hobících a Svatém Kopečku

Opět jste byla oceněna svým klubem jako nejúspěšnější atletka roku. Jaká byla letošní sezona z vašeho pohledu?

Sezona nebyla špatná, ale extra výborná taky nebyla. Atletiku už jsem začala brát jen tak, že sportuju, potkám kamarády a užijeme si pěkný den. Když jsem totiž začala hodně trénovat, přišlo zranění. Mám ještě rezervy, například v maratonu, ale jinak už jsem asi dosáhla vrcholů, kterých jsem měla dosáhnout a už by měly nastoupit mladší. Jenže vzhledem k tomu, že už sportuju tak dlouho a je to můj životní styl, tak si nedovedu představit, že bych už jen chodila do práce a nechodila bych běhat.

To zní, jako byste myslela na konec závodní kariéry…

Pětadvacátého října jsem běžela maratón v Dublinu, na který mě přemluvili František Lorenc, majitel Drápala, s manželkou. Jeli jsme spolu a pro mě to byl úžasný zážitek, protože jsem prožila závod ne jako běžec, ale hobík, který si to jde užít. Byla tam úplně úžasná atmosféra, ráno jsme šli s davem, ani jsme nevěděli kde je start a dav nás k němu dovedl. Po závodě jsme chodili hrdě s medailemi na krku, v baru jsme si navzájem gratulovali a s medailí jsem dojela z Dublinu, přes Prahu do Olomouce a až na doma na Svatém Kopečku jsem ji sundala, což jsem zažila poprvé v životě. (smích)

Své běhání tedy už vidíte spíše v této rovině?

Vím, že už se našly holky, které mě začaly porážet, ale u běhání zůstanu a budu si to užívat jako hobík. Budu si užívat hezký běh s davem lidí, nikdo mě nebude znát a bude to fajn. Tohle si v poslední době často říkám, ale potom mě něco vyhecuje a přesvědčuju se, že bych přece mohla ještě něco dokázat. Na jednu stranu už se mi nechce běhat v napadaném sněhu, klouže to a je těžké v tom hledat radost, ale když vysvitne sluníčko, začne léto a v lese je tak krásně.

Dovedete si představit, že nepoběžíte Běchovice a další podniky?

Říkala jsem, že už nebudu běhat mistrovství, ale teď si říkám proč už to neběhat, užít si pěkný víkend? Takže už mám v plánu běžet mistrovství republiky v půlmaratónu. Příští rok bude v Pardubicích, což je moc pěkný vinařský půlmaraton. A já mám jednak víno ráda a pak také je pan Bujnoch skvělý člověk. Zatím to ve mě bojuje, říkám si, že ještě do roku 2012 zkusím jezdit na mistrovství republiky, ale pak už se to asi převrátí a už se mi nebude chtít cestovat. Pak budu běhat pro sebe.

Takže závodnice ve vás zatím stále vítězí?

Už netrénuju na to procent, je toho hodně a nechce se mi trápit. I v závodech je vidět, že se strašně šetřím, jak se zadýchám, tak zpomalím. Nikdy se mi nestalo, že bych doběhla do cíle, tam padla a byla mrtvá nebo v koutku tiše zvracela. Nikdy jsem se neuměla tak vyšťavit, asi nejsem tak bojovný typ. Ale už se mi nechce, protože před každým závodem je člověk trochu ve stresu a díky výsledkům ode mě každý něco očekává. Čím jsem starší, tak jsem i unavenější a obhajovat je těžké. Už bych si spíš chtěla sem tam někam vyjet s kamarády, které jsem poznala. I když nevím, jestli mi to bude doma dovoleno. (smích)

Krajina kolem Svatého Kopečka, kde trénujete, je vaší zemí zaslíbenou?

Je to hrozně hezká, i když jsou tam kopce a někdy mám nohy strašně unavený. Potom si zajedu potrénovat do Olomouce a běžím po rovině kolem Bystřičky nebo Moravy. Kopeček je úplně skvělej, ale je strašně náročnej na nohy. Máš pod nohama skvělý podklad, ale buď běžíš do kopce nebo z kopce a několikrát už jsem si zvrtla nohu. Pořád hrozí nějaké nebezpečí – kořeny, šišky, koleje od traktorů, stopy od koní. Každý trénink je náročný a odpočinout si jdu do Olomouce, k Bystřičce.

O Olympiádě  2012 v Londýně

Přemýšlíte nad tím, že byste se zaměřila na maratón?

Mám to v plánu. Tím, že mám strašně moc závodů během roku, tak se nemohu na maratón soustředit. V roce 2008 jsem se vyloženě chtěla připravit a zaběhnout limit na Olympiádu. Byla jsem kvůli tomu v Tatrách, kde jsem trénovala ve sněhu, byl to náročné a přišlo zranění. To mě strašně zklamalo a řekla jsem si, že už se takto cíleně nebudu připravovat. Ale myslím, že ještě příští rok bych mohla jezdit po zahraničí a v roce 2012 bych chtěla závodit málo a připravit se na maratón.

„Nikdy se mi nestalo, že bych doběhla do cíle, tam padla a byla mrtvá nebo v koutku tiše zvracela.“

Váš cíl je tedy pokusit se o olympiádu 2012 v Londýně?

Pavel Novák je ještě o dva roky starší než já a když jsem na Běhej.com četla, že se chce pokusit o maratón v Londýně, tak si říkám, proč to nezkusit taky? A když vím, že v Pekingu vyhrála Rumunka v devětatřiceti letech, tak si říkám, proč ne? Myslím, že do čtyřiceti let se dá běhat na dobré úrovni. Ale každý se ptá po dětech, to jsou věci, které v člověku samozřejmě hlodají. Chtěla bych na olympiádu, když vidím, že to jde. Roba Štefko, který má přes čtyřicet, pořád běhá a hodně dobře.

Navíc když vás neomezují zdravotní problémy…

Běhám nějakých 25 let a za tu dobu jsem byla jen jednou na artroskopii s kolenem. Pan doktor Ditmar říkal, že je to zázrak, že tak dlouho držím pohromadě. (smích) Myslím, že vztah k atletice mám dobrý, vůli mám, tak snad záleží jen na zdraví a možná i na podmínkách, protože teď pracuji a trénink jde hůře skloubit. Příští rok mi bude sedmatřicet, roky přibývají a já už jsem, jak mi říkají, stálice. Už nejsem perspektivní a nevezmou mě do nějakého střediska vrcholového sportu, kde bych měla plat, už se musím živit prací. Na závodech si můžu přivydělat, ale to jsou velice malé částky.

Tušíte už, jaký limit pro Londýn bude?

Minulý rok bylo mistrovství Evropy v Barceloně a dali nám limit o minutu těžší než na Olympiádu v Pekingu. Teď je mistrovství světa a je zase lehčí o minutu. Světová asociace určí limit 2:43 a náš atletický svaz nastaví 2:37, což tu stejně nikdo nezaběhne. To mě docela zamrzí. Nikdo tu neběhá a vytrvalostní běh je hodně náročný na psychiku, ale tímto běžce nepodpoří. Svaz si neuvědomuje, že když budou dávat limity na pět a deset kilometrů na úroveň, kde není ani český rekord, tak tu vytrvalci nikdy nebudou, protože mohou jít dělat několik jiných sportů, kde se mohou na vrcholnou soutěž dostat.

O Olomouckém půlmaratónu

Letos se v Olomouci poprvé konal Olomoucký půlmaraton, který pořádal Prague International Marathon (PIM). Startovalo kolem dvou tisíc lidí, další tisíce byly v ulicích. Jak na tuto akci vzpomínáte?

Když jsem zjistila, že se tato akce bude konat, byla jsem hrozně nadšená. Překvapilo mě, jak strašně moc lidí po celé trati bylo a jak povzbuzovali. Lidé, se kterými jsem se bavila, mi říkali, že se třeba přišli podívat na tatínka a příští rok taky poběží, nebo že běželi desítku a příště zkusí půlmaraton. Takže si myslím, že to nebyl poslední ročník, ale bude dál pokračovat. Mělo to úplně neskutečnou atmosféru.

„Bylo mi hrozně trapně, protože jsem běžela strašně špatnej čas, ale chápu, že lidi viděli čtvrté místo a gratulovali mi, jak jsem běžela úžasně.“ (o Olomouckém půlmaratónu)

Vám ale samotný závod moc nevyšel, že?

Nejsem zvyklá na nějakou velkou medializaci a teď jsem byla hodně medializovaná a absolutně jsem to psychicky nezvládla. Byl to můj nejhorší půlmaratón i závod, který jsem zažila. Kdyby to nebylo v Olomouci a nepovzbuzovalo mě spoustu lidí, tak… Doběhla jsem na hlavní nádraží, kdy jsem měla za sebou tři kilometry a už jsem nemohla. Posledních šest kilometrů jsem měla husí kůži po celém těle, v cíli jsem brečela, což se mi nikdy nestalo. Absolutně mi to nešlo a vytrpěla jsem si to. Bylo mi hrozně trapně, protože jsem běžela strašně špatnej čas, ale chápu, že lidi viděli čtvrté místo a gratulovali mi, jak jsem běžela úžasně. Původně jsem se těšila na závěrečnou afterparty, ale musela jsem si zavolat taxi, jet domů a tři dny mi bylo špatně. Celou noc jsem zvracela, což se mi stalo poprvé v životě. Absolutně to nechápu.

Bavila jste se o tom s prezidentem PIM Carlem Capalbo?

S Carlem jsem o tom mluvila ještě v září na Tesko běhu v Praze. Říkal, že příští rok běh určitě bude, že se mu v Olomouci líbilo a že v Praze je pořád nějaký problém a Olomoučáci byli strašně nadšení. I radnice a všichni mu vycházeli vstříc, na což není zvyklý. Tím, že se to spojilo se slavnostmi města, tak tam byla i hudba a program. Věřím, že se založí tradice. Asi to nebude jak v Praze, ale díky tomu, že je Olomouc pěkné město, tak může taková akce přinést i něco turistickému ruchu. Myslím, že to má velkou budoucnost.

Vy tedy máte Olomoucký půlmaratón ve svém kalendáři pro příští rok?

I v tomto roce jsem měla závodit v Německu a zrušila jsem to. I kdybych si v Německu měla vydělat pěkné peníze, tak pojedu radši do Olomouce. Jsem srdcem v Olomouci a nedovedu se přestěhovat. Narodila jsem se tu, Olomouc se mi strašně líbí. Na Svatém Kopečku jsem pět let a tam jsem si to ještě více zamilovala. Malá vesnička, ale s lesem, do Olomouce to mám kousek. Jsem olomoucký srdcař.

Okomentuj jako první článek "Petra Kamínková: Jsem olomoucký srdcař"

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Optimization WordPress Plugins & Solutions by W3 EDGE