Ráno začalo optimisticky. Martin vstal a prohlásil, že jede dál bolest nebolest. Další konverzase se odehrála ve formě mých dotazů a jeho přikývnutí nebo odmítavého zavrtění hlavou. Před sedmou jsme potom nasedli, naskočili na stroje a vyrazili. 

První kilometry jsme se oddali mlčení. Za Chocní bylo moc pěkně. Lidi nikde, zato zvířat plno. Srnky, zajíci, káně, stovky špačků a na cestě jsme potkali i dva voli. 

 

 
Potom jsme pochopili, proč nikde nejsou lidé. Všichni totiž mířili do jediného obchodu, který byl široko daleko otevřený. Právě tam nás zastihla už dnes druhá přeháňka. Té jsme se ale vysmáli, protože jsme seděli na zastávce a snídali. 

Dodané kalorie měli pozitivní vliv na naši morálku, jelo se parádně. Pardubice jsme doslova proletěli. Martin dokonce začal mluvit. Nic ale netrvá věčně. 

Jeho poslední věta. „To seru! Poncha na sebe,“ zazněla před Kolínem, kde nás pěkně potrápil déšť. 

Do města jsme však dorazili společně se sluncem, a tak jsme našli hospodu a vysušili věci. 

Potom nás mapa, a má slepá víra v ní, zavedla na polní stezký, které byly poněkud hůře průjezdné (eufemisticky řečeno). Ovšem kolobka zvládne všechno. Limity jsou pouze v jezdci. A tak jsme se znovu vynořili z lese, o něco málo špinavější a hodně zážitků bohatší. Následná Labská cykloztezka z Lysé nad Labem do Nymburku, to byla balada. 

 
Ujeli jsme dnes 125 kilometrů. Průměr bezmála 13 km/hod.